text: Anna Maierová, 4.C
foto: Amálie Řehořová, 4.C
Ptáte se, jak může vypadat zastávka zájezdové skupiny elitního gymnázia v jedné z historicky největších metropolí? Hádáte správně, je to Amsterdam. Inu, nejlepší by samozřejmě bylo vidět to na vlastní oči, protože z vyprávění je zatěžko uvěřit. Ovšem nezbývá vám nic jiného, že.
Podotkla bych, že zázrakem je už jen fakt, že do Nizozemí jsme se dostali všichni, a ještě navíc živí a zdraví. Na první zastávce, ještě ve starém dobrém Česku, jsme málem přišli o Majkla (čtěte „o blíže neurčeného Michala Voráčka ze 4. C“), který (možná) nechtěně nastoupil do jiného autobusu. Naštěstí je zvyklý na nižší standarty naší školy (vtip!), došlo mu, že tudy cesta nevede, a nakonec šťastně nastoupil do toho správného vozidla. Až po odjezdu z benzínky vyšlo najevo, že nebyl jediný, kdo by se byl býval podíval místo do Amsterdamu do Paříže.
Amsterdam, město tulipánů a bicyklů, jsme prozkoumávali celý den jak s panem průvodcem Tomášem, tak po vlastní ose. Dokonce jsme se i projeli, respektive propluli, po amsterdamských kanálech (myšleno vodních!) na palubě grachtu. Odtud jsme se mohli kochat například Tančícími domy. Jsou mimochodem mnohem stylovější než ten náš.
Z Amsteru zamířil náš autobus do nedalekého přístavu. Po nějakých krásných 16 hodinách na trajektu jsme konečně spatřili břehy Anglie! A to konkrétně newcastleské.
První den ve Skotsku jsme navštívili svatební vesničku Gretna Green a odpoledne Glasgow Science Centre, kde jsme mohli zavzpomínat na návštěvy Techmanie a znovu se stát na chvíli dětmi. Večer si od nás profesorky mohly konečně odpočinout, protože nás čekalo ubytovávání v hostitelských rodinách v okolí Stirlingu.
Hned další den byl ještě náročnější než ten první. Dopoledne si celá skupina vyšlápla kopec k Wallace Monumentu a ještě 294 schodů až nahoru. Vyplatilo se, výhled na meandr řeky Abbey Craig byl nádherný. Začínala nás zmáhat únava, ale pokračovalo se do Stirlingu, kde jsme navštívili Stirlingský hrad. Ještě chvíli jsme zůstali u historických památek a podívali se na památník bitvy u Bannockburnu. Ano, Robert Bruce byl fajn, jeho socha se vypíná na moc pěkném místě, ale co je památník oproti další zastávce?
Falkirk wheel! Lodní výtah, který je právem považován za technický div, je 34 metrů vysoký a není to potěšení pro oko a duši jen technické, ale má styl, i co se estetična týká.
Dále jsme zamířili ke Kelpies, které ocenili hlavně ti z nás, kteří hoří láskou ke koním. Ti, které koně tolik „netankují“, mohli i tak obdivovat alespoň jejich výšku – přeci jen 30metrové skulptury koňských hlav dojem vzbudit umí. Ke konci dne už jsme byli všichni tak utahaní, že jsme s vděkem povečeřeli u rodin a šli spát.
Následující ráno nás autobus vyložil v Edinburgu. Výchozím bodem byl Edinbgurgh Castle, odkud jsme se po prohlídce rozutekli prozkoumávat město opět na vlastní pěst. Zní to jako dobrodružství kdesi v džungli? Chvílemi i bylo, kdo by řekl, že jedno město může mít tolik uliček. Byl to pátý den našeho skotského dobrodružství a my už sem tam přemýšleli, jestli se dožijeme jeho konce. V pozdním odpoledni jsme si prošli královskou jachtu Britanniu a vyzkoušeli si, jak si žili Mach a Šebestová, protože průvodcem nám bylo právě takové sluchátko (mluvilo česky!). Cestou domů jsme zastavili u dlouhého červeného mostu Forth Bridge, kde proběhlo dokonce i skupinové foto.
Ráno jsme se, unavenější než večer, rozloučili s našimi dočasnými rodinami a vyrazili vstříc Skotské vysočině! Údolím jsme se kochali už při jízdě autobusem, ale Glen Coe nás přivítalo teprve po vystoupení z autobusu. Nebyla tady zase taková zima, jen trochu mžilo. Někteří z nás chtěli procházku absolvovat v mikině, ale pan Tomáš jim to vymluvil. Evidentně tam už párkrát byl, protože neuběhlo ani 15 minut a my, zabalení v zimních bundách a čepicích, začali klepat kosu. Naštěstí jsme se zahřáli pohybem, Skotská vysočina, byť se diferenciálně liší od té naší, je prostě nádherná.
Po procházce nás čekala… další procházka. Naskočili jsme na lanovku, která nás vyvezla na vrch Ben Nevis. Trochu tam foukalo, ale ten největší vichr nás teprve čekal.
Během odpolední cesty na ostrov Skye si páni řidiči odpočinuli ještě u Glenfinnanského mostu (žádný vlak do Bradavic tam bohužel nejel) a následně u Loch Ness. Ti otužilejší (nebo taky intelektuálně slabší) zažili druhé největší jezero Skotska na vlastní kůži, ti zimomřivější si skočili na fish and chips do nedalekého obchůdku. Někteří stihli i obojí.
Teď už ale opravdu unavení jsme v pozdním večeru dorazili na ostrov Skye. Tady jsme se po prvotních drobných zmatcích úspěšně ubytovali.
Sedmý den ve Skotsku, sedmý den plný nových zážitků. Pan průvodce se rozhodl nás nešetřit. Skoro jsme nestihli ani strávit snídani a už nás hnal na Old Man of Storr. V teple autobusu nám s úsměvem sdělil, že cesta až nahoru je nějaké dva kilometry dlouhá. Ona to sice byla pravda. Ale bolestné uvědomění, že jít dva kilometry z Hořovic do Hořovic je trochu méně namáhavé než jít dva kilometry v lehkém, ale neustálém dešti, stupňujícím se větru a převýšením asi 330 metrů.
Jak jsem předtím zmiňovala, že na Ben Nevisu trochu foukalo, tak tady to byl vichr jak „hovado“. Nic netušícího člověka překypujícího endorfinem z toho, že se zvládl doplazit až nahoru, zákeřně smetl náraz větru. Nicméně myslím, že můžu nejen za sebe říct, že to bylo jedno z nejhezčích míst, na které jsem měla možnost si vyšlápnout. Cesta zpátky do autobusu byla paradoxně ještě náročnější než cesta nahoru a potvrdilo se tím pravidlo, že je lepší chodit do kopce než z kopce.
V městečku Portree, kde mají takové ty známé barevné domečky na břehu Atlantického oceánu, jsme se zregenerovali nákupem sandwichů, kafíček a fish and chips a naše další cesta už vedla směrem zpátky na pevninu, ke hradu Eilean Donan. Tady jsme se dozvěděli, že se náš pobyt ve Skotsku možná o den či dva prodlouží, protože trajekt, kterým jsme měli jet původně zpátky, nemůže z důvodu počasí vyplout.
Dále od hradu dále, míříme do Glasgow do hotelu. Ten jsme měli možnost vidět při první návštěvě města z autobusu a pohled to byl… Inu strašný. Nutno zmínit, že hotel velice mile překvapil, pokojíčky byly útulné a snídaně naprosto skvělá.
Prodloužení našeho pobytu se nakonec nekonalo, protože z Newcastlu nejezdily trajekty pro jistotu žádné. Plán byl následující – strávíme den v Yorku, přes noc pojedeme do Doveru a odtud do Francie.
Kromě Skotska jsme tedy nakonec zažili i Anglii. Po prohlídce muzea železnice nás čekalo ještě Vikingské muzeum. Návštěva to byla zajímavá, ale jsem upřímně ráda, že ji mám za sebou.
Jak strávíme zbytek dne zůstalo čistě jen na nás. Večer jsme se sešli překvapivě v plném počtu. Všichni už dočista vyždímaní jsme vděční, že si můžeme konečně sednout, celou noční cestu na trajekt prospali. Chvilkové procitnutí trvalo jen takovou dobu, abychom mohli odevzdat pasy a přesunout se z autobusu na palubu.
Na židli se nespí zrovna nejlíp, ale zážitek nemusí být pozitivní, důležité je, že je silný. Z Francie přes Belgii a Německo už to byla rychlá cesta, jen s několika mezipřistáními na svačinky.
A tak jsme se vám v sobotu 21. října asi v 0:31 vrátili před hořovické gymnázium plni nových zážitků, utahaní jak koťata, ale šťastní jak blechy.